Jdi na obsah Jdi na menu
 


 Lipovité – Tiliaceae

Stromy, keře i byliny, často s hvězdovitými nebo svazečkovitými chlupy,  s listy střídavými, řídčeji vstřícnými, celokrajnými nebo laločnatými, s palisty. Oboupohlavné květy jsou pravidelné a skládají se z 5, řídčeji ze 3 či 4 lístků kališních, jež jsou volné nebo spojené, ze stejného počtu plátků korunních, jež někdy chybějí, 10 nebo obyčejně více hypogynických tyčinek, s nitkami volnými nebo na spodu srostlými. Čtyřpouzdré prašníky otevírají se štěrbinami nebo pory. Semeník svrchní, 2 – 10 pouzdrý s 1 čnělkou a paprsčitou bliznou uzrává v tobolku nebo nepukavé, oříškovité nebo peckovité plody nebo bobule, nebo se dělí v peckovičky. Asi 300 druhů ve 35 rodech rozšířeno je skoro po celé zeměkouli, kromě krajů polárních, převážně ovšem v krajích teplých. Pro naše podnebí přichází prakticky v úvahu jen rod lípa – Tilia.

 

Obrazek              Lípa -Tília

Stromy bez koncových pupenů, s opadavými, střídavými, více méně dvouřadé rozloženými, štíhle řapikatými, šikmo srdčitými nebo na basi uťatými, pilovitými listy, s opadavými listeny. Žlutavé nebo bělavé vonné květy skládají většinou převislé vidlany, k jejichž stopkám asi do poloviny přirůstá vždy jeden kožovitý listen. Kvítky jsou pětičetné, složené z pěti lístků kališních, 5 plátků korunních, často s dalšími staminodialními plátky, četnými tyčinkami, jež jsou samostatné nebo pětibratré a jejich nitky na konci pod prašníkem jsou často vidličnaté. Pětipouzdrý semeník mění se za plodu v kulatý nebo vejčitý nažkovitý oříšek, obsahující 1 – 3 semena. Asi 30 druhů, které jsou si často velmi podobné a tvoří nadto četné míšence, je rozšířeno v mírném pásmu severní polokoule.

Jsou to parkové stromy oblíbené zvlášť u Nás, protože lípa malolistá je českým národním stromem. Některé druhy se hodí výtečně k výsadbě alejí, méně vhodné jsou do městských ulic, kde zvláště lípa malolistá velice trpí. Mnohem odolnější ve městech je např. Tilia euchlora, zvláště je-li pravokořenná.

Lípy množíme výsevem semen, které buď vyséváme hned po uzrání, nebo stratifikujeme a vyséváme časně z jara přespříštího roku. Vzácnější druhy a odrůdy množíme šlechtěním nebo hřízenci. Pravokořenné lípy jsou však mnohem odolnější, hlavně sucho snášejí lépe než šlechtěné, a proto jim dáváme přednost. Bujně rostoucí druhy očkujeme obyčejně na lípu velkolistou a slaběji rostoucí na lípu malolistou.

Dub

ObrazekK této čeledi patří některé velmi známé opadavé a stálezelené stromy, včetně kaštanů, buků a dubů. Osm rodů s více než 1000 druhy je rozšířeno od severních mírných oblastí po některé části na jižní polokouli. Listy jsou jednoduché, laločnaté nebo zubaté. Malé samčí nebo samičí květy jsou často v oddělených jehnědách na téže rostlině. Plodem je nažka, obklopená nebo uzavřená do čížky.

V Olomouckém kraji je vyhlášeno 65 dubů letních a 1 dub červený. Patří mezi naše nejmohutnější stromy.

Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: dvouděložné - (Rosopsida)
Řád: bukotvaré (Fagales)
Čeleď: bukovité (Fagaceae)
Rod: Dub (Quercus)

Popis

Duby jsou dlouhověké, pomalu rostoucí stromy, výjimečně i keře, s tvrdým dřevem. Listy jsou obvykle jednoduché laločnaté, v mírném pásu většinou v zimě opadávají, v subtropech rostou i druhy stále zelené. Květy jsou jednopohlavní; samčí jsou nící jehnědy, samičí jsou jehnědy nebo strboulky. Jsou větrosnubné, plodem je nažka v číšce (žalud).

Areál rozšíření

Původní areál rodu zahrnuje mírné až subtropické pásmo severní polokoule, nejvíce jsou rozšířené v Severní Americe a ve východní Asii, méně druhů je původních v Evropě. Některé druhy se vyskytují i v tropických oblastech Asie a Jižní Ameriky.

Na většině území České republiky rostou dub zimní (Quercus petraea) a dub letní (Quercus robur). V nejteplejších oblastech České republiky roste dub pýřitý čili šipák (Quercus pubescens), na jižní Moravu zasahuje svým areálem dub cer neboli dub slovenský (Quercus cerris) a snad i dub balkánský neboli uherský (Quercus frainetto). Dále jsou rozlišovány dva druhy blízce příbuzné dubu zimnímu, a to dub žlutavý (Quercus dalechampii) a dub mnohoplodý (Quercus polycarpa), odlišit je však dokáže jen specialista a některými autory je taxonomický význam těchto druhů zpochybňován. Podobně je tomu u dubu jadranského (Quercus virgiliana), který je blízce příbuzný dubu pýřitému. Druh dub sivozelený (Quercus pedunculiflora) je blízce příbuzný dubu letnímu, jeho výskyt na území České republiky i Slovenska je však velmi pochybný. Z introdukovaných druhů je nejčastější dub červený, který můžeme potkat nejen v parcích a zahradách, ale byl vysazován i do lesů. Původní je na východě Severní Ameriky a v Evropě se pěstuje od 17. století. V parcích a arboretech byly vysazovány další cizokrajné druhy.

Použití

Tvrdé dubové dřevo se používalo po staletí k výrobě trámů, podlah i nábytku. Sudy, ve kterých zraje víno nebo i další alkoholické nápoje, jsou vyrobeny z dubového dřeva. Korek získávaný z korkového dubu se používá k výrobě zátek.

Lékařství

Odvar z kůry (čerstvou kůru z mladých stromů zvolna vařit asi 10 min., pak scedit) pomáhá proti lupům a kožním onemocněním.

Tis

ObrazekTato čeleď je často oddělována od pravých jehličnanů, protože její členové nenosí semena v šiškách. Šest rodů obsahuje 18 druhů stálezelených stromů a keřů. Samčí i samičí květy jsou obvykle na oddělených rostlinách. Samičí uzrávají v jednotlivá semena obklopená dužnatým arilem.

Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: nahosemenné (Pinophyta)
Třída: jehličnany (Pinopsida)
Řád: tisotvaré (Taxales)
Čeleď: tisovité (Taxaceae)
Rod: Tis (Taxus)


Tis (Taxus) je rod jedovatých jehličnatých stromů a keřů z čeledi tisovitých. Zahrnuje 8-9 druhů rozšířených na severní polokouli (v oblasti Indonésie zasahují i na polokouli jižní). Tisy jsou neopadávající, dvoudomé dřeviny bez pryskyřičných kanálků s dvouřadě uspořádanými jehlicemi. Koruna tisů je rozpláclá, kulovitá či kuželovitá. Samičí šištice mají kulovitý tvar a dozrávají v semeno obklopené zdužnatělým míškem. Dorůstá výšky až 20m. Díky pomalému růstu má tis velmi husté dřevo, nejtěžší z našich domácích dřevin. Tis je celý s ,vyjímkou dužnaté části plodu, prudce jedovatý, udáváná smrtelná dávka pro člověka je okolo 200g jehličí.

Výskyt a původ

Tis je reliktem z třetihor. Je velmi dlouhověkký. Jsou známy jednici starší i více než tisíc let. Tis se vyskytuje v lesích suťovitého typu v Evropě od středomoří až po jižní Švédsko a Norsko, od Litvy, Lotyšska,Estonska a místy i v Malé Asii a na Kavkazu. Na území České republiky se jedná o původní dřevinu, která nebyla dovezena ze zahraničí. Dříve se odvar z jehličí užíval k vyvolání potratu.

 

Historie

Tisové dřevo bylo díky svým vlastnostem hojně využíváno Angličany na výrobu slavných anglických luků v 13. století až po 17. století. Později je jeho dřevo využíváno na výrobu nábytku. Známé je pod pojmem Německý eben. Dnes se používá i jako okrasná dřevina například parcích a zahradách. Je odolný a proto zvládne i víc než pouhý sestřih, překoná i prudký řez do dřeviny.

Tis je státem přísně chráněná dřevina.

Buk

ObrazekK této čeledi patří některé velmi známé opadavé a stálezelené stromy, včetně kaštanů, buků a dubů. Osm rodů s více než 1000 druhy je rozšířeno od severních mírných oblastí po některé části na jižní polokouli. Listy jsou jednoduché, laločnaté nebo zubaté. Malé samčí nebo samičí květy jsou často v oddělených jehnědách na téže rostlině. Plodem je nažka, obklopená nebo uzavřená do čížky.

Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: bukotvaré (Fagales)
Čeleď: bukovité (Fagaceae)
Rod: buk (Fagus)

Buk (Fagus) je rod opadavých stromů čeledi bukovitých (Fagaceae), s původním rozšířením v mírném pásu Evropy, Asie a severní Ameriky.

Listy jsou celokrajné nebo velmi mělce zubaté, eliptické. Květy jsou malé, jednopohlavní, samičí rostou po dvou, samčí ve svazečcích. Objevují se na jaře velmi brzy po vypučení nových listů. Kůra stromu je hladká, světle šedá. Plody (bukvice) jsou trojboké nažky ukryté v ostnité číšce často po dvou. Jádra obsahují velké množství taninu, což způsobuje silně hořkou chuť.

Buky jsou poměrně tolerantní k typu půdy, ale nemají rádi podmáčená stanoviště. Podrost může být v bukových lesích poměrně řídký, což bývá způsobeno silným zastíněním a hlubokou vrstvou listového opadu.

 

Jilm

ObrazekČeleď Jilmů obsahuje asi 15 rodů a asi 150 druhů stálezelených a opadavých stromů a keřů, které rostou v přírodě tropických a severních mírných oblastí. Listy jsou obvykle střídavé. Malé květy nemají korunní lístky. plod může být okřídlený a suchý, dužnatý s jediným semenem nebo nažka.

Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: kopřivotvaré (Urticales)
Čeleď: jilmovité (Ulmaceae)
Rod: jilm (Ulmus)

Jilm (Ulmus) je rod opadavých anebo částečně opadavých listnatých stromů z čeledi jilmovité (Ulmaceae).

Historie

Jilmy se zřejmě vyvinuly už v období Miocénu, tedy asi před 40 miliony let. Původně pochází ze střední Asie, ovšem nyní jej můžeme najít napříč celé severní polokoule a až po rovníkovou Indonésii. Během 19. a začátkem 20. století bylo mnoho druhů a odrůd pěstováno v Evropě, Severní Americe a zčásti na jižní polokouli, jmenovitě v Australoasii. Během 18. a 19. století, se kultivary jilmu těšily velké popularitě, jako okrasná rostlina v Evropě, zejména díky jejich rychlému růstu a rozmanitosti forem . Toto období trvalo až do první světové války, kdy důsledky devastace, a to především v Německu, a vypuknutí houbové choroby přenášené létajícími brouky (holandská choroba jilmu - způsobená houbou Ceratocystis ulmi synonymum Ophiostoma ulmi) vyvolala pokles zájmu . Ničení během druhé světové války, zejména zánik obrovské zahradnické firmy Späth školky v Berlíně, která vypěstovala desítky původních kultivarů urychlilo vyřazení jilmů z používaného sortimentu dřevin. Vypuknutí nové, zdaleka více nebezpečné choroby, grafiózy jilmu Ophiostoma novo-ulmi na konci šedesátých let učinil z jilmů během dvaceti let vzácnou dřevinu.

Popis

Listy jilmů jsou střídavé, drsné porostlé štětinami, jednoduché, jednou nebo dvakrát hlouběji rýhované, obvykle s asymetrickými základy (list je asymetricky přirostlý k řapíku). Tento znak je tak typický, že jilm tak snadno rozeznáte od jiných druhů opadavých dřevin. Jilmy jsou oboupohlavné, jsou opylovány větrem (větrosnubné). Plody, okrouhlé křídlaté nažky jsou rovněž roznášeny větrem.

Taxonomie

Do rodu jilm se řadí dle různého taxonomického pojetí 20 až 45 druhů. Velké rozpětí tohoto čísla je způsobeno obtížným vymezením jednotlivých druhů. Jilmy se snadno kříží s uměle pěstovanými druhy, což vede ke vzniku mnoha nových, lokálně žijících hybridů.

Choroby a škůdci

Jilmy rostoucích v Evropě ještě donedávna silně plenila houbová choroba grafióza, která je na počátku 21. století už zřejmě na ústupu. Pěstované keřovité formy často decimují sáním roztoči (sviluška).

Použití

Odvar z kůry jilmů se používá při průjmu a popraskání kůže.

Nároky

Jilmy rostou dobře na většině půd, mimo evropského druhu jilmu, jilm vaz (Ulmus laevis), který vyžaduje propustné, přiměřeně vlhké půdy.

Jasan

 

 

ObrazekJasan (Fraxinus) je rod opadavých listnatých stromů z čeledi olivovníkovité (Oleaceae Hoffmanns. et Link). Celý rod zahrnuje asi 60–65 druhů.

 

Říše:

Rostliny (Plantae)

Třída:

vyšší dvouděložné rostliny (Rosopsida)

Řád:

olivotvaré (Oleales)

Čeleď:

olivovníkovité (Oleaceae)

Rod:

Jasan (Fraxinus)
Tourn. ex L., 1737

Popis

Jasany jsou dvoudomé nebo mnohomanželné stromy. Listy jsou vstřícné, někdy po třech v přeslenu, zpravidla lichozpeřené a mnohojařmé. Květy jsou jednopohlavné nebo oboupohlavné v postranních nebo koncových latách, někdy v hroznech. Koruna většinou chybí, kalich je zvonkovitý nebo chybí. Tyčinky obvykle dvě. Plodem je křídlatá nažka.

Areál rozšíření

Původní areál rodu zahrnuje mírný a subtropický pás severní polokoule.

V České republice jsou původní 2 druhy. Po celé České republice, kromě hor a nejjižnější Moravy roste přirozeně jasan ztepilý (Fraxinus excelsior L.). Druh jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia Vahl) je původní pouze v úvalech jižní Moravy, na sever ojediněle sahá až ke Grygovu u Olomouce, popř. k obci Jesenec na Konicku. Jinde může být tento druh jen výjimečně vysazen. Druh jasan zimnář (Fraxinus ornus L.) je původní nejblíže na jižním Slovensku, na území České republiky byl místy vysazen. I v lesích byl v minulosti poměrně často vysazován druh jasan pensylvánský (Fraxinus pennsylvanica Marshall). Další cizokrajné druhy můžeme v České republice potkat jen vzácně v parcích a arboretech.

Javor

ObrazekČeleď Javorů má dva rody a přes 100 druhů stálezelených a opadavých stromů a keřů. Některé se rozšířily do tropů, ale většina se jich vyskytuje v severních mírných oblastech. Vstřícné listy jsou často laločnaté, někdy pouze pilovité nebo mohou být rozděleny do několika lístečků. Malé samčí i samičí květy jsou krémově žluté barvy, zelené, červené nebo purpurové. Rostou někdy odděleně na téže či různých rostlinách, obvykle kvetou, když raší mladé listy. Okřídlené plody mají dvě půlky. U Javorů ( Acer ) má jedna strana každé půlky prodloužené křidélko, u Dipteronia je každá půlka okřídlená kolem dokola.

Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: mýdelníkotvaré (Sapindales)
Čeleď: javorovité (Aceraceae)
Rod: javor (Acer)

Javor (Acer) je rod rostlin z čeledi javorovité (viz Seznam druhů rodu Acer). Jeho zástupci jsou obvykle vzrostlé opadavé stromy (existuje ale i několik druhů stálezelených), některé druhy mají však jen slabší vzrůst a jsou to buď nižší stromy a nebo existují i keřovité druhy. Rod Acer čítá kolem 150 druhů. Jejich výskyt je omezen na mírné až subtropické oblasti severní polokoule.

Listy

Javory, s výjimkou javoru jasanolistého, mají listy vstříčně křížmostojné a dlouze řapíkaté, jednoduché a většinou hluboce laločnaté, případně dlanitě dělené nebo zpeřené. U javoru jasanolistého jsou listy dlanitě laločnaté a při bázi srdčité. Kanada si javorový list zvolila za národní symbol a můžete jej stále spatřit na kanadské vlajce.

Květy

Květy jsou v hroznech nebo chocholících a to nících nebo vzpřímených. Tyčinky jsou po 4-10 v jednom květu.

Plody

Plod je složen ze dvou plodů křídlatých tzv. dvounažek; křídla jsou jazykovitá, blanitá, se silnou žilkou na vnějším okraji. Klíčení semen je u všech javorů, s výjimkou javoru stříbrného, nadzemní.

Národní symbol

Javor je kanadským národním stromem. List červeného severoamerického javoru se nachází na kanadské státní vlajce. Také proto se někdy sportovním reprezantům této země hovorově říká javorové listy (např. při zápasech v ledním hokeji).

Smrk

ObrazekTato čeleď zahrnuje jedle ( Abies ) modříny ( Larix ) a borovice (Pinus ). Asi 200 druhů stromů a keřů v deseti rodech roste hlavně v severních mírných olastech. Druhy modřínu a Pseudolaris jsou opadavé. Květy vyrůstají odděleně na téže rostlině: samičí se vyvinou v dřevnatou šišku.

Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: nahosemenné (Pinophyta)
Třída: jehličnany (Pinopsida)
Řád: borovicotvaré (Pinales)
Čeleď: borovicovité (Pinaceae)
Rod: smrk (Picea)

Smrk (Picea) je bohatě zastoupený rod čeledi borovicovité. Patří do něho asi 35 až 40 druhů.

Popis

Vždyzelené stromy obvykle dosahují mohutného vzrůstu, s přímou korunou většinou kuželovitého nebo válcovitě kuželovitého tvaru. Kůra (borka) je drsná, šupinovitého vzhledu. Větve jsou přeslenovitě uspořádány. Jehlice jsou ploché nebo čtyřhranné s jedním cévním svazkem. Po jejich opadání jsou větvičky velmi drsné, což je jedním z hlavních rozlišovacích identifikačních znaků tohoto druhu od ostatních jehličnanů. Samčí šištice vyrůstají v paždí jehlic na loňských větvičkách, samičí šištice na konci loňských větviček, většinou ve špičce koruny. Dozrálé šištice jsou složeny ze značného počtu zdřevnatělých šupin, uspořádaných ve šroubovici. Samičí šištice jsou na větévkách během kvetení vzpřímené, po opylení se stáčejí směrem dolů. Semena jsou opatřena blanitými křidélky.

Výskyt

Původní areál rozšíření příslušníků tohoto rodu je chladnější pásmo severní polokoule, Eurasie i Severní Ameriky. Dnes se lesnicky pěstuje na celé mírné a chladnější části severní polokoule, ale jako okrasný strom se vyskytuje i na jižní polokouli (zejména v Austrálii a na Novém Zélandu).

Význam

Řada druhů se pěstuje jako okrasné soliterní stromy v parcích a zahradách.

Měkké dřevo z kmenů má široké použití jako stavební materiál, pro výrobu nábytku a v minulosti bylo používáno v konstrukcích letadel. Dřevní hmota je též surovinou pro výrobu celulózy, zejména pro potřeby papírenského průmyslu.

Pryskyřice z těchto stromů dříve sloužila pro výrobu smoly a terpentinu.

Dřevo a šištice jsou dobrým palivem.

Taxonomická poznámka

Rod Picea se obvykle dělí do tří sekcí:

  • Picea sect. Picea
  • Picea sect. Omorika Willkom
  • Picea sect. Casicta Mayr

Tyto jsou některými autory klasifikovány v různé úrovni, od podrodu (subgenus) až po subsérii (subseria).

Jírovec

ObrazekTato čeleď má jen dva rody. Jejích 15 druhů opadavých stromů a keřů pochází ze Severní Ameriky, jihovýchodní Evropy a východní Asie. Mají dlanité složené, vstřícné listy a nápadné čtyř nebo pětičetné korunní lístky květů, které rostou ve velkých chomáčích na konci větévek.

Říše: Rostliny (Plantae)
Třída: vyšší dvouděložné rostliny (Rosopsida)
Podtřída: Dilleniidae
Řád: mýdelníkotvaré (Sapindales)
Čeleď: jírovcovité (Hippocastanaceae)
Rod: Jírovec (Aesculus)

Jírovec maďal nebo také kaštan koňský (Aesculus hippocastanum Linné) je statný opadavý listnatý strom.

Popis

Dorůstá výšky až 36 metrů s kulovitou, mohutnou korunou a kmenem o průměru kolem 2 m. V mládí má hladkou tmavošedou borku, která je později červenohnědá a olupuje se v malých šupinách. Kvete v květnu, červnu nebo v červenci.[1] Květy jsou uspořádány ve vzpřímených, hustých, bohatých až 30 cm dlouhých latách[2]. Korunní lístky jsou zbarveny bíle se žlutými a červenými skvrnami. Na okraji jsou zprohýbané a brvité. Příbuzné druhy kvetou červeně či růžově. Pupeny jsou velké a lepkavé. Listy dorůstají velikosti i přes 10 cm, mají dlanitý tvar[1] a jsou vstřícné pěti až sedmičetné, dlouze řapíkaté.[3] Lístky jsou podlouhle obvejčité a nestejně zubaté. Mohou dorůstat délky až přes 20 cm. Plod je až 6 cm velká, ostnitá, světle zelená tobolka s 1 až 3 tmavě hnědými semeny známými jako kaštany.[4][5]

Areál rozšíření

Původně pochází z malého prostoru v horách na Balkáně v jihovýchodní Evropě, z malé oblasti v severním Řecku, Albánii, Makedonii, Srbska a Bulharska.[6] Dnes jej ale můžeme nalézt téměř všude (především v mírném pásu v Evropě), hlavně v parcích a zahradách, ale poměrně snadno i zplaňuje.

Stanoviště

Pěstuje se jako okrasná dřevina vhodná do uličního stromořadí nebo jako solitéra[3] nebo i v lesích pro zvěř.

Užití

Kromě toho, že je strom hojně pěstován jako okrasná rostlina parků a alejí, používalo se barvivo, které obsahují jeho listy, kůra a slupky plodů, k barvení látek. Jeho nektar je bohatý na cukry, proto se jedná o důležitý strom pro včelaře. Dřevo je využíváno ve stavebnictví a k výrobě nábytku.[4]

Původ názvu

Jírovec – asi od jarý (rozvášněný). Maďal – z maďarského magyal = durman, který má obdobné bodlinaté plody.

Ohrožení

V posledních letech jsou kaštany v Česku a v celé Evropě ohrožovány klíněnkou jírovcovou, jejíž larvy parazitují v listech kaštanů a způsobují jejich předčasný opad.

Hrušně

ObrazekTato čeleď je velmi rozšířena a je velmi důležitou sbírkou opadavých a stálezelených stromů, keřů a bylinných rostlin, obsahuje přes 100 rodů a 3000 druhů. Listy jsou obvykle střídavé a různé, od jednoduchých a celokrajných až po zpeřené. Květy jsou často s pěti korunními lístky. Produkují několik odlišných typů ovoce a čeleď je rozdělena do skupin na bázi jejich struktury. Mají dužnaté, často jedlé plody, ale zatím co plody z rodu slivoň obsahují jen jedno semeno, plody muchovníku, skalníku, hlohů, jabloní, mišpulí, blýskalky, hrušně a jeřábů obsahují dvě nebo více semen.

Hruška je ovoce, plod hrušně, který je malvice.

Tyto šťavnaté plody se podle doby dozrávání respektive sklizně dělí na letní, podzimní a zimní. Přičemž letní jsou nejméně trvanlivé a zimní naopak vydrží nejdéle. Hrušky je možno skladovat, nevydrží ale tak dlouho jako jablka.

Hrušky jsou ovoce s velmi nízkým výskytem vitamínu C. Nezanedbatelný je ovšem výskyt vitamínu B, a to hlavně pod slupkou.

Odrůdy

Příklady odrůd rezistentních k strupovitosti a padlí jabloňovému (trend začátku 21 stol.):

  • Bohemica – pozdně zimní, dlouhá skladovatelnost
  • Decora – zimní, šťavnaté plody, načervenalá líčka
  • Dicolor – zimní, atraktivní vzhled barevných plodů, příjemná aromatická chuť
  • Erika – raně zimní, sladce navinulé chuti

Pro plody hrušně asijské se vžilo označení Naši, i když je správně „Naš-Li“, neboť „Li“ znamená v čínštině hrušeň.

Topol

ObrazekŘíše: Rostliny (Plantae)
Třída: vyšší dvouděložné rostliny (Rosopsida)
Podtřída: Dilleniidae
Řád: Vrbokvěté (Salicales)
Čeleď: vrbovité (Salicaceae)
Rod: Topol (Populus)

Topol (Populus L.) je rod rostlin z čeledi vrbovitých.

Popis

Topoly jsou dvoudomé opadavé stromy. Listy jsou střídavé, dlouze řapíkaté. Květy jsou v květenstvích, jehnědách. Květy jsou jednopohlavné, v paždí listenů. Samčí květy mají 8 (vzácněji až 30) tyčinek. Samičí květy mají gyneceum srostlé ze 2 (vzácně až 4) plodolistů. Plodem je tobolka, která se otvírá chlopněmi. Opylování se děje větrem, stejně jako šíření semen, která se tak šíří s pomocí bohatého chmýří. Klíčivost semen není dlouhá a zpravidla potřebují k vyklíčení vlhký holý substrát, např. bahnitý náplav řeky.

Rozšíření

Topoly jsou rozšířeny po celém subtropickém, mírném a boreálním pásu severní polokoule. Je známo asi 40-110 druhů. V České republice jsou domácí jen 3 druhy a jeden kříženec. Po celé České republice (kromě vyšších hor) je rozšířen topol osika (Populus tremula). Topol černý (Populus nigra) roste především v nivách nížinných řek. V posledních desetiletích je však silně na ústupu. Byl vytlačen člověkem a to hlavně vysazováním hybridních topolů, nejčastěji topolu kanadského (Populus x canadensis), které mají lepší vlastnosti co se týče dřeva. V úvalech Moravy je rozšířen topol bílý (Populus alba). Kříženec topolu bílého a topolu osiky se jmenuje topol šedý (Populus × canescens). Vznikl spontánně i vlivem člověka a můžeme ho vidět běžně i ve volné přírodě. V Čechách je topol bílý a šedý asi nepůvodní, ale v současnosti ho můžeme vidět i tam. V sadovnictví a lesnictví je pěstována řada kultivarů topolů, které jsou většinou hybridního původu.

Význam

Topoly jsou rychle rostoucí dřeviny s měkkým dřevem, které jsou cíleně pěstovány pro produkci biomasy. Za tímto účelem jsou pěstovány různé šlechtěné hybridy, které patří k nejrychleji rostoucím dřevinám v České republice.

 

 

Platan

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Liliovníky

Liliovník tulipánokvětý

ObrazekŘíše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: nižší dvouděložné (Magnoliopsida)
Řád: šácholanotvaré (Magnoliales)
Čeleď: šácholanovité (Magnoliaceae)
Rod: liliovník (Liriodendron)

Liliovník tulipánokvětý (latinsky: Liriodendron tulipifera) je listnatý strom z čeledi šácholanovitých pocházející ze Severní Ameriky. U nás se vyskytuje zejména v parcích a okrasných zahradách.

popis

Je to listnatý opadavý strom dorůstající výšky až čtyřicti metrů s listy zvláštního tvaru. Ty jsou řapíkaté i střídavé se čtyřmi laloky. Velké květy barevně nevynikají, jsou zelenožluté, někdy s oranžovým nádechem. Plodem jsou křídlaté nažky tvořící šištici. Kůra stromu má tmavě šedou barvu. Kvete v květnu až červenci. Liliovníky kvetou poprvé po 10 letech a poté každý rok, obsahují jedovatý alkaloid tulipiferin.

Lísky

Líska turecká

 

ObrazekPopis rostliny: 

Líska turecká obecná je až 20m vysoký strom s kuželovitou korunou. Má korkovitý, šedohnědý kmen, listy s krátkým řapíkem, 8 -12cm dlouhé, při základu srdčité, dvakrát pilovité, slabě laločnaté, na podzim žluté. Květy jsou uspořádané v jehnědách až 12cm dlouhých, vykvétají od února do března. Oříšky mají tlustou skořápku, sedí ve velkém obalu a chomáče plodů mají podobná tvar ježku.
Dřevo turecké lísky téměř nikdy nenapadá hmyz a hlavně v jihovýchodní Evropě slouží k výrobě nábytku.
Listy lísky turecké trochu připomínají lísku obecnou (Corylus avellana), ale ta má více kmínků, líska turecká vytváří jediný kmen.

Čeleď:
lískovité

Původ:
Líska turecká pochází z Turecka, roste také v Evropě a Íránu.

Použitelné části:
Používají se plody. Listy a kůra obsahují třísloviny, oříšky mnoho mastných kyselin a minerálních látek.

Sběr:
Oříšky dozrávají od září do října. Po vypadnutí z nápadných obalů se podle potřeby louskají. Nevyloupané oříšky lze uchovávat delší dobu podobně jako oříšky lísky obecné.

Pěstování:
Turecká líska nejlépe roste na slunném nebo polostinném stanovišti s hlinitou, vápenitou, vlhkou a výživnou půdou. Je velmi přizpůsobivá, snáší sucho a městské klima, je vhodná do uličního prostředí.

Použití:
Líska turecká se stále častěji vysazuje do stromořadí a stojí blízko před dveřmi domu. Louskání oříšků je ale obtížnější než u lísky obecné, protože jejich skořápka je dost tvrdá. Jádra jsou menší a jejich chuť není tak výrazná jako u lísky obecné, ale výživná hodnota je srovnatelná s lískovými oříšky.

Jínany

Jínan dvoulaločný

 

ObrazekPopis rostliny: 

Jinan dvoulaločný je čínský strom, který je dnes jediným zástupcem svého druhu. Před 200 miliony lety tvořil rozlehlé lesy na Dálném Východě. Do Evropy se dostal jinan z čínských chrámových zahrad v 18. století. Když vyhynuly všechny divoce rostoucí formy jinanu, začali ho kultivovat buddhističtí mniši, pro které byl posvátný.

V čínském lékařství se semena jinanu používala jako léčivo. Je to vytrvalá rostlina, rostoucí do výšky až 30m.

Listy jinanu jsou od jara do léta zářivě zelené a na podzim se zbarví do zlatožluta. Jsou tuhé, vějířovité. V listopadu opadávají. Větve nemají žádný léčebný účinek. Jinan je dvoudomá rostlina, vytváří odděleně samčí a samičí formy. Na jednom stromu se od dubna do května objevují vždy pouze jednopohlavné květy.

Čeleď:
Ginkgoaceae - jinanovité

Použití:
Dnes je jinan velmi účinný při léčbě plicních chorob, zánětu průdušek, při kašli se zvýšenou tvorbou hlenu, astmatu, ale také při pohlavně přenosné kapavce. V Japonsku se semena jinanu používají k posílení žaludeční činnosti. Přípravky z jinanu lze léčit bakteriální infekce a mykózy, různá parazitární onemocnění. Protože účinné látky obsažené v jinanu podporují cirkulaci krve, ovlivňuje to činnost mozku. Určitou úlevu při jeho užívání mohou pocítit i lidé trpící Alzheimerovou chorobou. Oprané listy, konzervované v alkoholu, se používají k léčbě křečových žil a popálenin. Pro všechny tyto vlastnosti bývá jinan označován jako „ strom života“.

Přípravky z jinanu se nesmějí užívat v nadměrném množství, mohou vyvolat nežádoucí účinky, jako zvracení, bolesti hlavy, průjem a alergické podráždění kůže.

V alternativním lékařství se jinan používá sušený, jako sirup, prášek nebo v tabletách.

Pěstování:
Jinan dvoulaločný roste pomalu. Nemá zvláštní nároky na stanoviště, ale potřebuje dostatek slunce a půdu bohatou na živiny. Je velmi odolný a snese i mrazy do -20 stupňů, nebo naopak extrémní sucho, znečištěný vzduch i choroby. Pokud pěstujeme vedle sebe samčí a samičí formy tohoto stromu, vznikají dužnaté žluté plody, podobné švestkám, které odpudivě páchnou. Odřezávání větví není nutné. Listy sklízíme na podzim, dříve než začnou žloutnout.

Množení:
Množíme na jaře řízky, v zimě rouby. Na podzim vyséváme zralá semena.

Jerlíny

Jerlín japonský

ObrazekŘíše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: bobotvaré (Fabales)
Čeleď: bobovité (Fabaceae)
Rod: Jerlín (Sophora)

Popis

  • Koruna stromů, rychle rostoucích a dorůstajících výšky 15 , výjimečně až 25 m, je obvykle široce kulovitá, o průměru 30 až 40 m. Existují však válcovité kultivary (např. Columnaris, Fastigiata nebo Princeton Upright), které mají menší šířku než výšku.
  • Strom má šedohnědou kůru s vystouplými hřebeny. Povrch mladších větví a výhonků je olivově zelený.
  • Složené listy jsou lichozpeřené, 12 až 15 cm dlouhé, se 7 až 17 lístky podlouhle eliptickými, vejčitými až vejčitě kopinatými, 2 až 5 cm dlouhé a 1 až 2 cm široké, na vrchu tmavozelené nebo šedozelené, na spodní straně světle zelené.
  • Květenství vytváří koncové laty dlouhé až 30 cm, tvořené velkým množstvím (až 80) drobnými kvítky.
  • Jednotlivé oboupohlavní motýlokvěté kvítky jsou slonovinově bílé až žlutobílé, drobné, 2 až 4 mm dlouhé, slabě vonící. Jsou hmyzosprašné.
  • Kvete v červenci až srpnu. V Evropě kvetou obvykle teprve jedinci starší přibližně 15 let.
  • Plod je stopkatý válcovitý lusk, 5 až 7(20) cm dlouhý, dužnatý, obsahující jedno až pět tmavohnědých až černých zploštěných elipsoidních semen o rozměrech 7–9 &times 4–5 × 3–3,5 mm. Semena jsou dobře klíčivá.

Areál rozšíření

Původní areál rozšíření zahrnuje oblasti Dálného východu, především Číny (přes druhové jméno není tento druh v Japonsku původní, ale je tam zavlečený); pěstováním jako okrasný strom se rozšířil do mírného pásu celého světa. V Evropě je znám a pěstován od 18. stol., v Česku od roku 1835.

Stanoviště

Vyžaduje slunné stanoviště s dostatkem vláhy a živin, nesnáší však zamokřené těžké půdy. Dospělé stromy vydrží i silné mrazy do −25 °C; mladé semenáčky však může mráz poškodit, proto je dobré je předpěstovávat nejméně 2 roky ve sklenících. Je velmi odolný proti znečištěnému prostředí včetně zasolení půdy a proto se v současné době používá i jako okrasný strom v městských stromořadích. Po zakořenění snáší i déle trvající sucho.

Obsahové látky

Jerlín obsahuje jedovatý cytisin, který může způsobit nevolnosti. Je významným zdrojem rutinu, obsaženým v listech a zejména v nezralých semenících (až 40 %). Semena obsahují škrob.

Použití

Pěstuje se jako okrasný strom v zahradách a parcích jednak pro svůj vzhled ale i pro pěkné květenství. Je medonosnou rostlinou a umožňuje hnízdění ptactva.

Dřevo je pevné a tvrdé a v oblasti svého původu se užívá jako stavební materiál.

Přestože obsahuje cytisin, na Dálném východě se květy a mladé lístky používají k přípravě čaje, vzhledem k velkému obsahu rutinu. Listy, předem několikrát spařené, se ve východní kuchyni užívají podobně jako špenát.

V čínském lékařství patří jerlín k 50 nejvýznamnějším léčivým rostlinám. Užívá se jako antibakteriální, protizánětlivý, antispasmatický, pročišťovací, a protihorečnatý prostředek, jako diuretikum, laxativum, hypotensivum a abortivum. Odvar z listů zvláčňuje a zvlhčuje kůži a snižuje krvácivost, jak z povrchových ran, tak při vnitřním krvácení, pomáhá též při léčbě epileptických záchvatů a všeobecně k uvolňování křečí. Odvar z dřeva se používá k léčení nežidů a hemoroidů.

V minulosti květy a zejména lusky byly zdrojem přírodního žlutého barviva

Kaštanovníky

Kaštanovník setý

ObrazekŘíše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: bukotvaré (Fagales)
Čeleď: bukovíté (Fagaceae)
Rod: kaštanovník (Castanea)

 

Kaštanovník setý (Castanea sativa Mill.) nazývaný též kaštanovník jedlý je opadavý listnatý strom z čeledi bukovitých (Fagaceae).

Popis

  • Strom kaštanovníku setého (lidově „jedlého kaštanu“) dorůstá výšky 20–25 m a má širokou vejčitou korunu.
  • Tloušťka jeho kmene někdy přesahuje až 2 m. Dožívá se věku 1000 let, někdy i víc.
  • Borka je v mládí hladké, olivově hnědá, která se časem mění v hnědošedou rozpukanou.
  • Listy jsou na větvičce uspořádané střídavě, list na vrcholu větvičky je největší. Mají tvar podlouhlé elipsy. Každý postranní nerv na listu je zakončený ostnem. Svrchu jsou listy tmavě zelené a zespodu světle zelené.
  • Kvete v květnu a v červnu. Je to rostlina jednodomá; květy jednodomé a jednopohlavní; rostlina je převážně cizosprašná = lépe plodí, pokud je dva a více stromů.
  • Plody jsou po 2 – 3 v pichlavém obalu, který puká čtyřmi švy.
  • Semena (kaštany neboli maróny) jsou lesklé, tmavě hnědé a dozrávají v září. Semena jsou jedlá, jí se po upečení nebo uvaření, obsahují hodně škrobu, cukru a bílkovin.

Areál rozšíření

 

Nejvíce se pěstují v jižní Evropě a v Přední Asii. V Česku se mu nejlépe daří na teplých svazích ve vinařských oblastech. Jeho dřevo je těžké, pevné, tvrdé, pružné a houževnaté.

Použití

Je to známá pochoutka po celé Evropě.

Obvykle se tepelně upravují naříznutím na špičce do kříže a krátkým opečením na horké plotně, ale mohou se i rozemlít a vzniklá mouka slouží k přípravě pečených zákusků.

Získávání obživy ze stromů je ekologicky výhodné, protože půda není narušována orbou a v okolí může být zachována původní flóra a fauna.

Nevýhodou kaštanovníku je, že patří mezi silné alergeny. Neměl by být proto vysazován v blízkosti obydlí a úřadů, spíše v sadech, hájích a lesích. Děti by si pod kvetoucím kaštanovníkem neměly hrát.

Zeravy

Zerav obrovský

Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: nahosemenné (Pinophyta)
Třída: jehličnany (Pinopsida)
Řád: cypřišotvaré (Cupressales)
Čeleď: cypřišovité (Cupressaceae)
Rod: zerav (Thuja)

Zerav obrovský (Thuja plicata nebo Thuja gigantea), známý i jako zerav řasnatý nebo túje obrovská je vždyzelený jehličnatý strom z rodu zerav, jenž se vyskytuje na severozápadě Spojených států a jihozápadě Kanady, od jižní Aljašky a Britské Kolumbie směrem na jih do severozápadní Kalifornie, přičemž zasahuje až do vnitrozemí, do západní Montany.

ObrazekZerav obrovský je velký strom dosahující výšky 50 až 60 metrů a průměru kmene 3 metry (výjimečně až 6 metrů). Zerav obrovský u jezera Quinault v americkém státě Washington je nejvyšším tújí na světě, s objemem dřeva až 500 kubických metrů, výškou 53 metrů a průměrem kmene 5,94 metru. V parku MacMillan Provincial Park na ostrově Vancouver v Britské Kolumbii stál až do roku 1972 zerav obrovský vysoký 71 metrů a starý 700 let, nakonec ji podpálili a zničili vandalové.

Zerav obrovský je rozšířený na severozápadním pobřeží Severní Ameriky. Často roste společně s douglaskou tisolistou a jedlovcem západním. Kromě toho, že roste ve vlhkých lesích, je zerav obrovský i pobřežním stromem rostoucím ve velkém počtu v zalesněných bažinách a při březích potoků a řek. Stromu se daří i ve stínu a je schopný reprodukce i v hlubokém stínění.

Jedle

Jedle bělokorá

ObrazekŘíše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: pinofyty (Pinophyta)
Třída: jehličnany (Pinopsida)
Řád: borovicotvaré (Pinales)
Čeleď: borovicovité (Pinaceae)
Rod: jedle (Abies)

Jedle bělokorá (Abies alba Mill.) je vysoký statný jehličnatý strom s pyramidální až válcovitou korunou. Ve střední Evropě roste v horských a podhorských lesích, společně s bukem vytváří nyní již vzácné bukojedlové lesy. Své optimum má v 5. lesním vegetačním stupni (LVS) na bohatých stanovištích živné řady.

Vzhled

Velmi vysoký strom (až 65 m) s válcovitým rovným kmenem o průměru až 2 m. Koruna v mládí kuželovitá, později válcovitá, na vrcholu zploštělá (tzv. čapí hnízdo). Kůra hladká, většinou světle šedivá, ve stáří tmavší, rozpukaná borka. Letorosty šedé, jemně plstnaté. Pupeny špičatě vejčité, hnědé, bez pryskyřice. Jehlice 2–3 cm dlouhé, ploché, na svrchní straně leskle temně zelené, na rubu s dvěma lesklými proužky (průduchy). Šišky vzpřímené, 10–20 cm dlouhé, 3–5 cm široké, válcovité, nahoře zaoblené. Dozrávají během září a rozpadají se na stromech. Šupiny opadávají a na stromech zůstávají pouze vřetena. Trojhranná semena (8–11 mm dlouhá, 3–5 mm široká mají neopadavé křídlo. Má ještě bílou kůru a svisle tvořící semena, které tzv. létají.

Rozšíření

 

Vyskytuje se v evropských pahorkatinách a horských polohách s optimem ve střední Francii a západním Německu a dále v jihoevropských pohořích (Balkán, Apeniny). Na východě zasahuje až do SZ části Malé Asie, na jihu do Řecka a Sicílie. Menší izolované arely se nacházejí na Korsice, v Pyrenejích, ve stř. Francii, na Sibiři, v Austrálii (již známe jedle australské) a na Madagaskaru.

Ekologie

 

Hranice jejího rozšíření je limitována jejími nároky na vlhkost a citlivost vůči pozdním mrazům. Je také velmi citlivá ke znečištěnému ovzduší (především oxidy síry). V jižní části areálu je vysloveně horským stromem (vystupuje téměř do 2000 m n. m.), směrem na sever sestupuje i do nižších poloh (300 m). Vyžaduje vlhkou hlubší půdu a jako klasický klimaxový druh snáší dobře zastínění.

Od 60.–70. let 20. století po ekologické katastrofě (imise) v některých oblastech našich příhraničních pohoří téměř vymizela. V posledních několika letech se její stav postupně zlepšuje a opět se stává (též zásluhou lesnické politiky) nedílnou součástí našich lesů.

Využití

 

Především dřevo, které bylo používáno k vodním stavbám, dále jako stavební dříví, k výrobě šindelů, sudů apod. Vzhledem k poměrně vzácnému výskytu v našich lesích se jedlové dřevo většinou používá při rekonstrukcí krovů historických budov a dřevěných staveb či zastřešených mostů.